Otevřené o

Krátké otevřené o (v grafice o̬, ve starší odborné a v laické literatuře ô; označované též jako široké o) je hláska charakteristická pro centrálně středomoravské dialekty. Vyvinula se ze staročeského krátkého u (např. kus > ko̬s, kupuju > ko̬po̬jo̬, uzel > o̬zel) a má fonologickou platnost (srov. rozdílné formy ko̬s ‚část celku, díl‘ × kos ‚druh zpěvného ptáka‘; ko̬pec ‚obchodník‘ × kopec ‚menší hora, vrch‘). Vývoj dané hlásky je těsně spjat s krátkým otevřeným e (e̬), které v téže nářeční oblasti nahradilo staročeské y (např. ryby > re̬be̬), též sekundárně ztvrdlé i (např. zima > zyma > ze̬ma). K oběma hláskám existují též dlouhé protějšky (ó̬, é̬), typické pro západní část areálu.

Pro sledovanou hlásku je příznačná otevřenější výslovnost než u centrálně středomoravského etymologického o. Artikulaci podrobně popsal František Kopečný: „ô se liší od o předně tím, že je nezaokrouhlené. Pohyb rtů kupředu je při jeho artikulaci, vyjdeme-li u polohy e-ové, velice nepatrný. Můžeme ovšem i při ô vyšpulit násilně rty hodně kupředu, ale pak se napnou směrem od sebe a ne k sobě jako při tvoření o. Barvu (timbre) této samohlásky vystihneme dobře touto – trochu násilnou – artikulací: nastrojíme rty na e nebo na otevřené i (ô je trochu zavřenější než e) a snažíme se při této poloze rtů vysloviti o“ (Kopečný, 1957, s. 10; k artikulaci viz též Bartoš, 1895, s. 8; Trávníček, 1932, s. 37; týž, 1935, s. 90).

Takto podaný popis je však zjednodušující; středomoravský vokalismus je značně variabilní, což platí zejména o o-ovém (a také e-ovém) vokálu. František Bartoš (1895, s. 8) rozlišoval pět různých odstínů; vedle středového o to jsou dále hlásky, které graficky znázornil jako ȯ (= slabě zúžené o), ò (= více zúžené o), û (= enormně zúžené o, přecházející v u), ô (= otevřené o). Fonetickou kolísavost otevřeného o připustil Bohuslav Havránek (1934, s. 167), později ji podrobně vymezila Věra Mazlová (1942) ve studii věnované systému středomoravských vokálů; ta přímo v souvislosti s danou nářeční skupinou uvedla, že „zavřenost a otevřenost není ve všech krajích a ve všech postaveních stejná a stejně zřetelně slyšitelná“ (tamtéž, s. 140). Mazlová rozlišila tři stupně zavřenosti a otevřenosti, přičemž u o je prý tendence k zavřenosti silnější než u e (tamtéž, s. 142). Vnímání otevřenosti vokálů obecně je však problematické. Porovnáme-li kvalitu vokálů auditivní metodou, a ještě lépe strojovým měřením napříč středomoravskými dialekty, pak nutně stanovíme rozšíření otevřeného o i mimo tradiční oblast výskytu (např. v týnecko-tištínském typu nebo v některých dialektech jižní středomoravské nářeční podskupiny). V těchto oblastech je však otevřeněji artikulováno každé o, původní i sekundární (tj. vzniklé z u), a vzhledem k neexistenci fonologického páru se tu o otevřeném o jakožto samostatném fonému nehovoří. V dialektologii bývá při hodnocení odstínu o-ového vokálu přihlíženo k celému vokalickému systému, tudíž jako otevřené o bývá interpretováno pouze takové o, které vzniklo z u a přitom je kontrastně o něco širší než etymologické o. Platí to i v případech, kdy je sice sekundární o spíše středové, avšak ve srovnání s etymologickým o, jež se vyslovuje jako úzké (a blíží se k u), vyznívá otevřeněji, jak ostatně měřením frekvenčních hodnot prokázala Ilona Adámková (2005, 2014). Termín otevřené o z toho důvodu dále v textu užíváme výhradně ve spojení s centrálně středomoravskými dialekty, u nichž se postupným vývojem utvořil sedmičlenný systém krátkých vokálů (i, e, e̬, a, o̬, o, u; tento systém ostatně sloužil i dříve k vymezení hranic těchto dialektů, k tomu viz např. Havránek, 1934, s. 167–170, 175; Kopečný, 1957, 1958; Bělič, 1972, s. 251; viz též zde obr. 1, 2). 

Ke vzniku otevřeného o přispěl tlak fonologického systému. Ve středomoravské oblasti lze původně předpokládat existenci šesti krátkých vokálů (i, y, e, a, o, u), vývojem však došlo k poklesu původně tvrdého y (popř. i) k e, na části území též k e̬. To vyvolalo změnu u > o, popř. o̬ (Lamprecht, 1986, s. 120–121). Paralelou je obdobný vývoj v dlouhém vokalismu, v němž ze staročeského ý (popř. í) vznikl diftong ej, jehož výsledkem je ve středomoravských nářečích é (popř. é̬); obdobně namísto ú vzniklo v téže oblasti ou a posléze ó (popř. ó̬). 

V souboru krátkých vokálů po změně y > e̬ a u > o̬ zůstalo v rámci vysokých vokálů i, které bylo v některých areálech oslabeno sekundárním ztvrdnutím v pozici po sykavkách nebo po l (v tom případě se vyvíjelo shodně s y). K vyrovnání na úrovni vysokých vokálů došlo doplněním sekundárního u, které vzešlo z dlouhého ú (z původního ó, např. dum, vus ‚vůz‘), přičemž souběžně došlo k posílení pozice krátkého i sekundárně kráceným dlouhým í. Tím byl završen vývoj centrálně středomoravských krátkých vokálů.

Stanovit přibližnou dataci vzniku otevřeného o není snadné. Ve starších rukopisných zdrojích sice nacházíme dostatek dokladů s provedenou změnou u > o (např. František Matějek /1956, s. 55–56/ uvádí doklady již z 2. poloviny 14. století; další doklady viz Gebauer, 1963, s. 258–260), avšak tehdejší grafika nerozlišovala různé stupně o-ové samohlásky. Podle Dušana Šlosara (1962, s. 92) se o to pokusil Jan Blahoslav, který zapsal: „Moravané ačkoli českým jazykem mluví, však ne tak pěkně a slušně vyříkají slov někteří. Jako, sedláci prostí, zvláště na Hané, velmi usta otvírají, a naberouce některé litery hlaholu plná usta, jaks nezpůsobně mluví“ (Blahoslav, 1991, s. 370). Mezi Blahoslavovými doklady se objevují zvláštní formy boudemyť (= budeme), mouž (= muž), ou (= u), jinde nedoložené. Šlosar spatřuje v digrafu užitém pro zápis těchto slov nepřesný záznam otevřeného o, tato interpretace je však nejistá.

Vzhledem k provázanosti vývoje krátkého i dlouhého vokalismu lze předpokládat podmíněnost přechodu u v o̬ uskutečněním sledu změn ú > ou > ó. Není vyloučeno, že obě změny probíhaly zároveň (Komárek, 2012, s. 108). Prokazatelné důkazy o otevřenější výslovnosti o jsou nám známy až ze začátku 19. století, např. v etnografickém díle Aloise Maňáka (1838, s. 65), jak upozornila Marta Šimečková (2025, s. 121).

Celoúzemní terénní výzkum dialektologického oddělení ÚJČ ČSAV, realizovaný v 60. a 70. letech 20. století, víceméně potvrdil výskyt otevřeného o v územním rozsahu popisovaném staršími pracemi. Zcela výjimečně byly zjištěny případy dubletnosti, a to koexistence otevřeného a neotevřeného o za původní u v jednom místě (ve výzkumných bodech 650, 654, 663, 668).

V Českém jazykovém atlase (dále ČJA), který prezentuje výsledky tohoto výzkumu, je otevřené o prezentováno v pěti samostatných položkách (viz ČJA: „budu“; ČJA: „kupuju“; ČJA: „kus“ /společně s položkou „suk“ a s přikomentovanými položkami „dubu gen. sg. m.“, „uhlí“/; ČJA: „mluvit“; ČJA: „nesu“), též v mapě pravidelných regionálních obměn (ČJA: „PRO – mapa D“; zde viz izoglosa D2a). Oproti zde představené syntetické mapě, která umožňuje detailnější zobrazení jazykového stavu, nejsou v ČJA vždy zmíněny případy dubletnosti.

O různé míře otevřenosti vokálu o svědčí rukopisné zápisy v Dotazníku pro výzkum českých nářečí (dále Dotazník), konkrétně v části B – Gramatické dodatky v rámci položky č. 2133 věnované stupni otevřenosti nebo zavřenosti vokálů e, o. Zde se dočteme, že zatímco v některých lokalitách bylo o „nepatrně otevřené“ (takto v bodě 657), jinde byl tento diferenční znak naopak velmi zřetelný. Srov. zápis z Otinovsi na Prostějovsku (658): „ô je tak široké, že zní skoro jako a, např. hô Ho̤rkê = ha Ho̤rkê = u Hůrky“ (Dotazník, č. 658, list 146). Jindy tyto zápisy (vedle dobových zvukových záznamů) poskytují svědectví o středopatrovém charakteru sekundárního o, vnímaného jako otevřené v protikladu k užšímu etymologickému o (k tomu viz kapitola Vymezení pojmu). Příkladem je zápis z Bohuslavic na Šumpersku (649): „ẹ, ọ < za pův. e, o jsou zřetelně úzké, občas blízké i, u; e̬, o̬ – za starší y, u: široké, foneticky však občas takřka jako spisovné“ (Dotazník, č. 649, list 146; viz obr. 5). Obdobně je tomu v záznamu z Ruprechtova na Vyškovsku (659), v němž je nadto obsažena informace o rozdílném jazykovém úzu podmíněném generačně: „e, o < *e, o zřetelně užší než spisovné; rozdíl patrný hl. ve slovech, kde se stýkají s e, o < ï, u, kt. se většinou foneticky shodují se sp. e, o. Ojed. jsou tyto hlásky širší, hl. po ž, š, č; rodáci však vnímají rozdíl jako e, o × e̬, o̬; u mladších oba typy samohlásek splývají“ (Dotazník, č. 659, list 146).

Tendence k otevřenosti o-ového vokálu byla stanovena též v lokalitách mimo centrálně středomoravskou oblast (např. 233, 257, 462, 504, 604). Podle záznamů v Gramatických dodatcích Dotazníku však zpravidla nebyla takováto otevřenost příliš výrazná, nadto šlo často o individuální rys vybraných respondentů, tudíž tento příznak nebyl při zápisu jazykových dokladů nijak reflektován.

Otevřené o (spolu s otevřeným e) mělo v minulosti snad ještě větší rozsah, než jak bylo zachyceno sběry v 60. a 70. letech (autoři ČJA připouští přinejmenším starší výskyt o̬ „zhruba západně od Brna“; Český jazykový atlas 5, 2005, s. 123). Svědčí o tom různé obyvatelské přezdívky a vtipy, které zachytil Otakar Bystřina. V souvislosti s obyvateli Letonic na Vyškovsku zapsal: „Pro hanácké podřečí smějí se Letoňákům: ‚Hôkolo kaplêčkê honělê se třê mêšêčkê!‘“ (Bystřina, 1924, s. 115). Otevřené vokály registroval také v okolí Velké Bíteše: „Kolem Bíteše só vápeníci a mlôvijó tam tôze ze šêroka. Říká se jim: ‚Bêtešáci – vápeňáci!‘ Když tam učitel učí děti slabikovat, tož slabikují: Er–y, ry; be–y, by; če–ká–y, čky – – rêbêčkê. Rybičky z děcek nedostaneš – ani za boha!“ (tamtéž, s. 131).

Tematický obsah syntetické mapy tvoří tři témata, digitální verze mapy obsahuje navíc vrstvu zvukových záznamů.

• Typy střídnic za staročeské u ve výzkumných lokalitách ČJA

Typy jsou výsledkem syntézy střídnic, které se vyvinuly ze staročeského krátkého u. K tomuto účelu posloužilo 8 položek excerpovaných z Dotazníku. Sledovány byly převážně hláskové proměnné v kořeni slova, srov. zvolené položky: „dub: 2.sg.“ (položka č. 1286, popř. 1287–1291), „holub: 1.pl.“ (965, popř. 966, 967), „husa: 1.sg.“ (945, popř. 946–950), „kus“ (469), „mluvit“ (1759), „ruka: 1./4.pl.“ (1631, popř. 1630, 1632–1635), „sukně: 2.pl.“ (571). Zvolena byla též jedna položka s etymologickým u v iniciální pozici, a to „uhlí: 1./4.sg.“ (211). Ke koncové pozici přihlédnuto nebylo, neboť v ní dochází k narušení pravidelného hláskového vývoje různými morfologickými analogiemi.

Typizací podle rozhodovacího stromu byly vymezeny 3 typy s výhradním výskytem konkrétní střídnice, 6 typů s převahou jedné hlásky a zároveň minoritním výskytem střídnice odlišné fonetické platnosti a 1 typ s rovnoměrným výskytem dvou střídnic. Typy jsou vyjádřeny bodovými znaky v místech výskytu jednotlivých hlásek.

Z celkového počtu 420 venkovských lokalit, z nichž data pocházela, byla u 373 z nich (88,8 %) zjištěna jediná střídnice. Jak je viditelné z mapy, většinu českojazyčného území pokrývá areál s nedubletní hláskou u (355 lokalit), zatímco výhradní otevřené o je jevem menšinovým (17 lokalit), a výlučně splynulé o bylo dokonce shledáno v jediné lokalitě (ve Velkém Týnci v okrese Olomouc /bod 669/). Ve 44 lokalitách (10,5 %) byly stanoveny případy dubletnosti, nejčastěji tvořené souvýskytem hlásky u a o (s majoritním zastoupením první hlásky a minoritním užíváním druhé, v menší míře též naopak), jiné kombinace jsou řídké. Pouze ve 3 lokalitách (0,7 %) bylo postavení u a o v rámci našeho datasetu v rovnováze. 

Z mapy je patrná územní převaha hlásky u, která je typická pro české dialekty v užším smyslu, též pro dialekty východomoravské a slezskomoravské. V rámci středomoravské nářeční skupiny vytváří nedubletní u souvislý areál na západě (Blanensko, Boskovicko) a na východě (Přerovsko, Kroměřížsko), dubletně pak – vedle splynulého o – i v jižní středomoravské podskupině a v některých obcích týnecko-tištínského nářečního typu (670, 671). Centrálně středomoravskou oblast charakterizuje otevřené o, o jehož silném postavení svědčí mj. absence konkurenčních hlásek napříč položkami, které byly zapojeny do analýzy. Ve slezskopolských dialektech byly vedle u zapsány reflexy nosovek, které tu mají, i vlivem omezeného srovnávacího materiálu, majoritní zastoupení (např. důmb = dub, vůngli = uhlí; gyͤnś = husa, ryͤnce = ruce).

• Území typů střídnic za staročeské u podle dat z ČJA

Územní rozšíření bylo vygenerováno z výhradních typů střídnic ve výzkumných lokalitách se zohledněním přírodních bariér, které omezovaly šíření zkoumaného jevu mezi výzkumnými lokalitami. Vytvořená datová vrstva představuje území majoritně zastoupených typů střídnic na českojazyčném území v 60. a 70. letech 20. století. Areály byly vypočítány s přesností na části obcí. Vypočtené areály jsou znázorněny plošnými znaky s barvami odpovídajícími výhradním typům střídnic ve výzkumných lokalitách.

• Výskyt otevřeného o (o̬) v současnosti

Aktuální stav sledovaného diferenčního jevu byl zkoumán přímým terénním výzkumem v letech 2024–2025. Využita byla metoda (polo)řízeného interview spolu s dotazníkovým šetřením. Výzkumu se zúčastnilo 247 mluvčích ze 108 obcí (nebo jejich částí) nacházejících se v centrální středomoravské nářeční podskupině. Výskyt jevu byl v těchto výzkumných lokalitách primárně stanovován na základě spontánních promluv, přičemž jako dosud živý byl zjištěn v 83 % lokalit. U zbytku obcí (17 % lokalit) byl shledán ústup jevu, a to převážně na jihovýchodní hranici příslušné nářeční podskupiny.

V mapě prezentovaná data pocházejí od omezeného vzorku respondentů. Na jednu výzkumnou lokalitu připadá v průměru 2,3 mluvčího, přičemž mezi lokalitami jsou značné rozdíly (v rozmezí 1–15 informátorů na jeden bod; v tomto ohledu vyniká Šumvald, v němž se výzkumníci setkali s velkým zájmem ze strany obyvatel a také s podporou Josefa Šenka, starosty obce). Shodný počet mluvčích nebylo možné zajistit kvůli řadě vnějších faktorů, jako byla neochota, onemocnění v době konání výzkumu nebo úbytek obyvatelstva (zvláště v souvislosti s pandemií covidu-19). Nezjištění jevu naším výzkumem tudíž nemusí nutně znamenat jeho neexistenci v místě. Mezi respondenty byli výhradně lidé starší 60 let, u mladších generací lze předpokládat silný ústup jevu, ne-li jeho celkový zánik, jak lze ostatně vyvodit i z prozatím nepublikované percepční části výzkumu. Výjimkou jsou zejména jedinci, kteří se snaží o udržení dialektu jakožto součásti regionální identity (k silné aktivizaci nářečí, nadneseně nazvané hanáckým obrozením, viz Ireinová a Stupňánek, 2020).

Během rozhovorů byly pořizovány audionahrávky, jejichž reprezentativní výběr o počtu 40 záznamů je představen v mapě. Audionahrávky jsou součástí interaktivní webové mapy. Většina ukázek potvrzuje systémové užívání otevřeného o, v jiných lze sledovat nahrazování vokálem u tlakem spisovného jazyka (a to v mnohem větší míře než náhradu otevřeného e spisovným i).