Obalované l

Tzv. obalované l (v grafice u̯) je diferenční hláska typická pro jihovýchodomoravské a slezskopolské dialekty. Projevuje se zvláštní artikulací od původu tvrdého l (ł) blížící se vokálu u (např. kúpiu̯ ‚koupil‘, mu̯adí ‚mladý‘, u̯aciní ‚laciný‘).

Výslovnost obalovaného l je nejčastěji popisována jako zvláštní zvuk mezi u a v (Bartoš, 1886, s. 28), některé prameny nadto naznačují existenci minimálně dvou realizací, kdy jedna je hodnocena spíše jako konsonantická či semivokální, druhá jako ryze vokalická, tj. shodná s u-ovým vokálem (Svěrák, 1966, s. 8–9, 13, 15–16, 35). Artikulaci u̯ podrobně popsal František Trávníček (1935, s. 132, 133) – v jeho interpretaci jde o l velární, při jehož realizaci „špička jazyka tvoří závěr dále vzadu než při l a zadní část hřbetu je asi v téže oblasti jako při zadopatrovém o n. u“ (tamtéž, s. 133). S ohledem na současný stav bádání a s oporou ve zvukových záznamech jevu lze hlásku označit s velkou mírou pravděpodobnosti za znělou labiovelární aproximantu, jež může v konkrétních pozicích nabývat různých stupňů velarizace. 

Vlivem obalované výslovnosti l je usnadněno splývání nově vzniklého u̯ s vokálem u/ú (např. du̯úhí ˃ dúhí, vúu̯ ˃ vú), méně často s dalšími vokály (např. u̯okša ˃ okša, u̯opata ˃ opata). Ve starší literatuře, např. v pracích Bartošových, se z toho důvodu termínu obalování (respektive obałování, obałkování) užívalo též pro zánik l-ové hlásky.

Doplňme, že obalování (a s ním i obalované l) je termín ustálený výhradně v českém jazykovědném prostoru (např. Kellner, 1946, s. 72; Bělič, 1972, s. 28, 269; Kloferová, 2017). V zahraničních pracích se v souvislosti s obdobnými procesy, při nichž je l-ová hláska nahrazena samohláskou nebo polosamohláskou, užívá označení vokalizace (např. angl. vocalization, něm. Vokalisierung, rus. вокализация). V tomto ohledu se vymyká ještě polonistika, v níž se vžilo pojmenování wałczenie.

Video 1: Výzkum obalovaného l v Prušánkách

Video 2: Výzkum obalovaného l v Lanžhotě

Podle Jana Gebauera (1963, s. 353) disponovala praslovanština zpočátku jedním l, a to středním. Postupným vývojem k němu přibylo l měkké (ze skupení lj, např. *volja > vóľa, dn. vůle) a tvrdé (asimilací před zadními vokály). Koexistence tří l-ových hlásek (l, ľ, ł) však nezapadala do pozdějšího konsonantického systému, který byl založen na měkkostní korelaci. Výsledkem bylo utvoření opozice l tvrdé – l netvrdé, přičemž netvrdé l vzniklo splynutím měkké a střední varianty (Gebauer, 1963, s. 353–356). S tímto pojetím nesouhlasil Trávníček (1935, s. 132), podle něhož v praslovanštině existovaly pouze dvě l-ové hlásky, a to ľ a ł.

Nespornou existenci dvojího l ve starších vývojových fázích češtiny dokazují jak přímá dobová svědectví v jazykově reflexivních textech (např. Klatovský z Dalmanhorstu, 1564, B4v–B5r; Hus, 1963, s. 147), tak starší grafika, v níž se znak pro tvrdé l uplatňoval ještě na konci 19. století, byť v tomto pozdním období již značně nesystematicky (k variantnosti zápisů viz např. Gebauer, 1963, s. 357–358; Porák, 1983, s. 81–83). Dvojí l bylo původně rozšířeno pravděpodobně po celém českojazyčném území a stalo se též na dlouhou dobu pevnou složkou kulturního jazyka. 

L-ové hlásky začaly v souvislosti s depalatalizačními procesy splývat ve střední l, které je součástí dnešní spisovné češtiny a které se rovněž dočkalo přijetí ve většině teritoriálních dialektů českého jazyka. Svědectví o zániku dvojího l pro Prahu a okolí podal už Jan Hus na začátku 15. století. Dvojí l následně ustupovalo od středočeské oblasti směrem k okrajům českojazyčného území a na východ (viz obr. 1), kolem r. 1975 tvořilo kompaktní areál pouze ve východomoravské a slezské nářeční skupině, zatímco v severovýchodočeské a jihočeské oblasti byly evidovány pouhé relikty (Stupňánek a Vondráková, 2022b, s. 27–28). 

V jihovýchodomoravském a česko-polském prostoru přešlo tvrdé l v obalované l. Důvodem pro tuto změnu byla artikulační blízkost tvrdého l, pravděpodobně velárního (Trávníček, 1935, s. 133), k zadním vokálům, a to zejména k vokálu u. O této blízkosti svědčí mj. tendence nahrazovat staročeské slabikotvorné ł skupením lu (srov. staročeskou formu chłm a novočeskou chlum). Nelze stanovit, kdy došlo ke vzniku obalovaného l, neboť nám ze starších vývojových období češtiny nejsou známy žádné záznamy, a to ani z rukopisné tvorby. Gebauer (1963, s. 365) sice dokládá z Evangeliáře olomúckého z r. 1421 zápis wywowaſe (tj. vyvołáše), připouští však, že nemusí jít o reflexi obalovaného l, nýbrž o písařskou chybu. 

Vokalizace l-ové hlásky je doložena napříč dalšími (nejen) slovanskými jazyky, v nichž jsou za původně tvrdé l střídnice w, v, u, o, a, ä (viz např. Večerka, 2009; Telezhko, 2020). Obalované l je ve slovanském prostoru jevem málo zastoupeným, jak dokládá např. jazykový materiál získaný sběry v letech 1965–1973 pro Slovanský jazykový atlas. Viditelné je to u dotazníkové položky č. 3235 *b/ol/to („bláto“), která byla zmapována v 9. svazku (Ireinová a Přadková, 2009, s. 114–115). Příslušná mapa sice nezobrazuje rozšíření střídnic za praslovanské tvrdé l (celý svazek je věnován reflexům skupení *tort, *tolt, *tert, *telt, *ort, *olt), avšak úplný výpis hláskových forem příslušného slova umožnil data pro l-ové střídnice vyexcerpovat a sestavit z nich zcela novou mapu (viz obr. 2). Z takto vytvořené mapy lze vyčíst rozšíření u̯ v polštině, okrajově pak v dialektech češtiny, slovenštiny a slovinštiny (včetně výskytu na území Rakouska).

Ve slovenštině však bylo u̯ rozšířeno o něco hojněji, než ukazují data ze Slovanského jazykového atlasu. Užití určité střídnice je totiž ovlivněno řadou faktorů, mj. hláskovým okolím, slovním tvarem nebo konkrétním slovem. Např. formy l-ového participia, prezentované v Atlase slovenského jazyka (Štolc a kol., 1968, s. 229) položkou „kúpil“, ukazují na výskyt u̯ na východním okraji východoslovenských nářečí, v jihozápadní části západoslovenských nářečí, též v nářečích středoslovenských. Podstatné je, že u̯ tvoří ve slovenštině souvislý pás na západě, který navazuje na jihovýchodomoravský areál s toutéž střídnicí (srov. též položku „bláto“; tamtéž, s. 226, 229). Obdobnou areálovou návaznost sledujeme u slezskopolských dialektů. Dodejme, že v polštině se obalování začalo objevovat od 16. století, později se stalo součástí spisovného jazyka, v němž znak ł odpovídá výslovnosti [w].

Z řečeného lze odvodit domněnku, že vznik obalovaného l v případě českého území mohl být podpořen vývojem v zahraničních centrech, odkud se jev šířil, přičemž k jeho přijetí do systému hlásek napomohly dva faktory. Jedním z nich byl samotný charakter staročeského ł, které bylo blízké k zadním vokálům a rovněž mělo předpoklady k vokalizaci (srov. jeho schopnost plnit jádro slabiky, též možnost rozlišovat délku). Druhým faktorem byly posuny v konsonantickém systému, do něhož již koncept dvojího l nezapadal; tím byl vynucen další vývoj tvrdého l jakožto příznakového členu původního páru, což vedlo jednak k jeho přechodu v jinou střídnici (u̯), jednak v některých případech přímo k elizi (např. toponymum Chłum > Chum /nedošlo-li ke vzniku přechodného mezistupně Chu̯um/).

Přítomnost obalovaného l byla zjišťována v rámci celoúzemního nářečního výzkumu, který v letech 1964–1972 realizovalo tehdejší dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV. Věnováno mu bylo několik položek Dotazníku pro výzkum českých nářečí (dále Dotazník), z nichž byly formou map a komentářů zpracovány v Českém jazykovém atlase (dále ČJA) jen dvě, a to „vůl“ (ČJA: „vůl“) a „tlustý“ (ČJA: „tlustý“). V případě dalších položek zůstalo obalované l zpravidla nereflektováno a mapy byly orientovány na případy splynutí l-ové a u-ové hlásky (viz ČJA: „hluboký“, ČJA: „žlutý“; včetně přikomentovaných položek, viz ČJA: „člunek“, ČJA: „klubko“). Existence u̯ je několikrát zmíněna u dalších atlasových položek, např. u tvarů l-ového příčestí, pozornost mu však u nich nebývá věnována, neboť je s ním pracováno jako s dalšími pravidelnými regionálními obměnami. Takovéto hlásky bývají v ČJA nahrazeny hláskami zástupnými, shodnými se spisovným jazykem, přičemž na variantní znění daného segmentu slova je poukazováno pouze v prvním oddíle atlasových komentářů pomocí podtržení (např. zástupná forma zul zastupuje tvary zul, zuł, zuu̯). Tímto způsobem je odkázáno na seznamy a mapy pravidelných regionálních obměn, které jsou dostupné na začátku každého svazku ČJA. Realizace l-ového fonému jsou zachyceny v mapě E pod izoglosami E4a (proti sobě jsou tu postaveny areály se středním l a s fonologickou opozicí l–ł) a E4b (v areálu l–ł je kontrastivně vytyčena oblast s dvoučlenným systémem l–u̯; viz ČJA: „PRO – mapa E“, též obr. 4). Hranice byly stanoveny na základě rozšíření slovesných forem lepil × lepił × lepiu̯. 

Dvě položky Dotazníku (v části B – Gramatické dodatky) byly navíc l-ovým hláskám věnovány souhrnně, a to položka číslo 2187 „dvojí l, tvrdé ł: ł – l; ł – l’; l – l’“ a 2188 „významotvorný rozdíl v dvojicích slov (jedla × jedła, lež × łež)“. I k těm je zapotřebí přihlížet pro pochopení dobového úzu, též jeho dalšího vývoje.

Ze všech mapových zpracování – a rovněž ze zde představené mapové syntézy – je zřejmé, že u̯ bylo v 60. a 70. letech 20. století soustředěno do jihovýchodní části východomoravského areálu, dále do severního okraje slezskomoravských nářečí a do oblasti nářečí slezskopolských. Separátní výskyt byl zaznamenán také ve dvou obcích na Novojičínsku, a to ve Spálově (výzkumný bod č. 701) a Hodslavicích (738). 

Mapa vytvořená syntetickou metodou přibližuje jev ze všech dosud vzniklých kartografických zpracování nejdetailněji. V jihovýchodomoravských bodech 732 a 734, spadajících podle ČJA do areálu s výhradním obalováním, bylo zachyceno, byť u některých mluvčích řídce, také jediné l vytlačující starší opozitnost u̯–l. V bodě 734 však není náhradní střídnicí l střední, nýbrž l „měkčí“, jak je uvedeno v gramatických dodatcích Dotazníku. Další rozdíly se týkají slezských dialektů. Z ČJA by mohlo plynout, že byl severní a východní areál propojen, při bližším ohledání zde však existuje předěl zahrnující body 830 a 831 (viz obr. 4; dané body vyznačeny červeně). Tvůrci ČJA při popisu těchto bodů patrně přihlédli k úzu mladších generací; obalované l se tu v době celoúzemního výzkumu teprve začalo prosazovat pod vlivem sousedních areálů, v nichž měla tato hláska silné postavení, a to i díky opoře v polštině, šířené prostřednictvím místních polských škol. Součástí úzu starších účastníků výzkumu, z jejichž odpovědí v syntetické mapě konzistentně vycházíme, však bylo prokazatelně l tvrdé, nikoliv obalované. Tytéž generační rozdíly, kdy mladší mluvčí inklinovali k obalovanému l, byly zjištěny i v dalších místech slezského areálu (808, 822). Z vývojového hlediska je zajímavý zápis v dotazníku z Hatě v okrese Opava (830), v němž se lze dočíst, že pro nejstarší vrstvu místního dialektu bylo charakteristické tvrdé l, u střední a zčásti i mladší generace se prosadilo l obalované, ovšem u nejmladších mluvčích došlo k opětovnému návratu k ł.

Také v úzu starších generací lze pozorovat jisté nesoustavnosti; např. v bodě 820 bylo patrně původní ł silně potlačeno obalovanou realizací a zjištěno bylo jen u dvou nejstarších respondentů, avšak značně nedůsledně. Jiným příkladem je bod 832, kde byl korelační pár u̯–l sporadicky nahrazován fonémy ł–l/ľ. V obou případech, v bodě 820 i 832, však šlo o okazionální projevy.

Rešerší dalších nářečních popisů lze dojít k závěru, že v minulosti mělo u̯ mnohem větší rozsah. Jeho existence je doložena v některých dalších lokalitách jihovýchodomoravských (Bartoš, 1886, s. 28, 33, 35, 36, 37, 38, 46; o obalovaném l v Cetechovicích viz Nábělek, 1913, s. 3), severovýchodomoravských (Bartoš, 1886, s. 66, 96; Bělič, 1972, s. 27) a také středomoravských, byť zde velice zřídka (Bartoš, 1895, s. 46).

Pokud bychom jako nepřímé svědectví o provedeném obalování, tj. o změně ł ˃ u̯, hodnotili také případy splynutí etymologického ł se zadními vokály u, o, y a se středním vokálem a (např. čovek ‚člověk‘, mynář ‚mlynář‘, povidaa ‚povídala‘, viz Trávníček, 1935, s. 134), museli bychom hranice jevu rozšířit ještě více. Podmíněnost vypuštění l-ové hlásky její obalovanou výslovností je však sporná. Stejně tak jsou nejisté další doklady čerpané zvláště ze severovýchodočeské nářeční oblasti. Některé z nich lze vyložit specifickým vývojem tzv. pobočných slabik, které byly odstraňovány různým způsobem, mj. náhradou ł ˃ u̯ ˃ v, např. vžíce (= dn. spis. lžíce; ČJA: „lžíce“), vhát (= lhát; ČJA: „lhát“); srov. též formace vrdlouhat, vrlouhat, vorlouhat aj. (z původního spojení v hrdlo lháti), u nichž došlo ke vzniku diftongu ou. Luděk Bachmann (2001, s. 42) uvedl další doklady, které nazval „reflexy tvrdého l“, jako kořau̯ka, třezau̯ka; podle ústního sdělení dialektoložky Jarmily Bachmannové však byl znak u̯ dobově užíván pro tvrdou výslovnost l-ové hlásky, nikoliv pro realizaci obalovanou.

U některých lokalit není status l-ové hlásky zcela jasný; střídnicí za staročeské ł bylo buď u̯, nebo hláska velice blízká. V Holešově se prý starší, nářečně náležité ł místy vyslovovalo „drsně a temně“, a tak znělo „bezmála jako u“ (Bartocha, 1891, s. 415). Také v Hranicích na Přerovsku shledal „nezvyklou výslovnost“ tvrdého l Josef Skulina (1957, s. 2), daný jev tu podle něj souvisel s vlivem němčiny, v níž bylo ł někdy artikulováno obalovaně (tamtéž, s. 6–7). V Zubří na Vsetínsku se pak ł prý vyslovovalo „tuze tvrdo, jako v“ (Bystřina, 1924, s. 202), tvrzení je v daném zdroji podloženo doklady zapsanými jako byvo, košuva, kupovavo, motovidvo, mvadý, mydvo, šidvo. K tomu srov. Bartošův poznatek o bánovském nářečí, v němž „ł mezi dvěma samohláskami, po s a ve příponě ło, dło zní zvláštním zvukem mezi u a v: stodova, suova, suáma, mydvo, skvo“ (Bartoš, 1886, s. 28).

Vzhledem k výrazné diferenciaci jevu oproti spisovnému střednímu l, které jsou si vědomi i jeho nositelé, se obalovanému l dostalo dostatek pozornosti ve starší literatuře. I z ní lze odvodit postupnou regresi výskytu ve vybraných obcích. Náhrady obalovaného l jeho střední variantou si všímal během svého výzkumu v dolním Pomoraví František Svěrák (1966, s. 16). Nivelizační proces tu byl prý započat u tehdejší mladší generace, ovšem v obci Ladná prý i nejstarší mluvčí od u̯ upouštěli, a to v adjektivních tvarech s měkkým i-ovým vokálem (např. opilí chu̯ap namísto opiu̯í; tamtéž, s. 24). Obalované l bylo v minulosti patrně rozšířeno také v Miloticích na Hodonínsku, Starém Městě u Uherského Hradiště, Svatobořicích (dnes Svatobořice-Mistřín) a Vacenovicích na Hodonínsku (Bystřina, 1924, s. 152, 160–161). Lítost nad ústupem této regionální hlásky projevil Maxmilián Kolaja, a to v souvislosti se zmíněnými Svatobořicemi: „Opravdu, obalované l (u) zemře s naší generací! Byl jsem onehdy ve Svatobořicích, kde se dříve všeobecně vyslovovalo obalované l (u), mluvil jsem s lidmi různého věku, ale obalovaného l (u) jsem se nedočkal. Tím méně jsem je mohl slyšet ve škole, ač děti mluvily úplně nenuceně. Paní K. ze Svatobořic, 70letá, která věděla, oč mi jde (…), mi řekla, že vysloví-li někdy slovo s obalovaným l (u), lidé se ohlížejí, jako by řekla něco neobvyklého“ (Kolaja, 1958, s. 282). 

Obalování bylo natolik distinktivním nářečním rysem, že vedlo ke vzniku obyvatelských přezdívek, posměšků a vtipů. Různé škádlivé formule zapsal Otakar Bystřina, například obyvatelům Starého Města se prý dříve přezdívalo Báu̯ešané (Bystřina, 1924, s. 160–161) podle výslovnosti báu̯eš namísto báłeš (‚vdolek‘, též ‚bramborová placka‘). Bystřina rovněž zaznamenal vtipy spojené s obcemi Bánov (pokud má koza lój? – Až po Bánov, od Bánova má u̯ój; tamtéž, s. 178) a Topolná (Hádejte, pokuď je kráva bílá! – Po Topou̯nú, lebo stáď je bíu̯á; tamtéž, s. 162). Druhá jmenovaná hříčka byla ostatně potvrzena i terénním výzkumem v r. 2023, avšak v souvislosti s Kunovicemi. V Bystřici pod Lopeníkem byla v rámci téhož výzkumu zjištěna též přezdívka U̯ou̯áci jako souborné označení obyvatel obcí na východním Uherskobrodsku užívajících obalované l. 

Tematický obsah syntetické mapy tvoří tři témata, digitální verze mapy obsahuje navíc vrstvu zvukových záznamů.

• Typy střídnic za staročeské tvrdé l (ł) ve výzkumných lokalitách ČJA

Typy jsou výsledkem syntézy střídnic za staročeské tvrdé l (ł, u̯, l) u 9 položek čerpaných z rukopisných záznamů v Dotazníku, a to „bláto“ (položka č. 1548), „holub“ (965), „jabloň“ (1163), „louka“ (1200), „sádlo“ (519), „stůl“ (263), „třást, prét. třásl“ (1162), „větev“ (1306), „žloutek“ (437). U předposledně jmenované položky byly sledovány pochopitelně pouze hláskové obměny nářečního lexému haluz/a. Položky byly zvoleny ve snaze o vytvoření reprezentativního vzorku s výskytem sledovaného jevu v různých pozicích, a to v násloví, uvnitř slova i na jeho konci. Při výběru bylo přihlédnuto rovněž k hláskovému okolí, zařazena byla účelově i slova umožňující splývání l-ové hlásky s u-ovým vokálem. Nebyly naopak zařazeny výrazy vykazující nepravidelný vývoj; takovým příkladem jsou slova cibule, košile s nadměrným výskytem tvrdého l (k tomu viz ČJA: Hlásky l, r) nebo lžíce (včetně slovotvorné varianty lžička), u něhož se náslovné l- v souvislosti se zánikem tzv. pobočných slabik vyvíjelo v nářečích značně nepředvídatelně, srov. obměny žíce, vžíce, žlíce evidované převážně v Čechách (viz ČJA: „lžíce“). Typy jsou vyjádřeny bodovými znaky v místech výskytu jednotlivých hlásek.

U excerpovaných forem byly extrahovány sledované hláskové proměnné. Případy, u nichž bylo obalované l zachyceno v oslabené realizaci (v Dotazníku graficky vyznačeno horním indexem) nebo v nichž došlo ke splynutí typu stúl > stú v areálu s potvrzeným výskytem u̯, byly vyhodnocovány jakožto projevy obalování. Typizací podle rozhodovacího stromu byly vymezeny 3 typy s výhradním výskytem konkrétní střídnice u všech podkladových položek, 5 typů s převahou jedné hlásky a zároveň minoritním výskytem střídnice odlišné fonetické platnosti a 1 typ s vyváženým podílem dvou střídnic.

Z celkového počtu 420 venkovských lokalit byl u 382 z nich (91 %) identifikován výskyt jediné střídnice, z čehož 327 obcí (78 % všech výzkumných bodů) spadá do areálu výlučného užívání středního l, zatímco zbylé dva areály jsou značně menší – tvrdé l bylo jako nedubletní střídnice stanoveno ve 42 obcích (10 %) a obalované l pouze ve 13 (3 %). Stejně tak mají ve výsledné syntéze menšinový podíl případy dubletnosti (38 bodů, 9 %), soustředěné převážně do východního okraje zkoumaného území. V rámci těchto smíšených typů převládají lokality s majoritním výskytem tvrdého l a minoritním zastoupením středního l (30 lokalit, 7 % ze všech), ostatní smíšené typy jsou sporadické či ojedinělé (8 obcí, 2 %).

Z mapy plyne, že střední l je rozšířeno v celých Čechách, též ve většině středomoravských dialektů, zasahuje dokonce do okrajových jihovýchodomoravských lokalit a do bodu 756. Tvrdé l je charakteristické pro severní podskupinu východomoravských dialektů a většinu slezskomoravské nářeční podskupiny, dále pro přilehlé severní části jihovýchodomoravského areálu a pro nářečí kojetínsko-přerovského typu. Výskyt obalovaného l byl podrobně popsán v předchozí kapitole.

Do výzkumu nebyly zahrnuty ojedinělé zvláštnosti nesystémové povahy. Jde jednak o měkčí výslovnost středního l (zaznamenána byla v bodech 614, 615, 660), jednak o relikty tvrdého l. Ty byly zjištěny zejména ve skupení dło (např. midło, sadło, takto třeba v bodě 644), ve tvarech l-ového příčestí (např. jedła ‚/ona/ jedla‘, 645, 677) nebo v dalších ojedinělých slovech (např. łampa, płuch, 679). Někdy jde o nepatrný výslovnostní rozdíl (458, 674, 672), jehož interpretace není jednoznačná, srov. záznam ze Sulislavi (306): „l je zde výslovností podobno l německému. Pravděp. už nejde o ł vůbec, jak jsme se s Mazlovou dříve domnívali. Zbytky, které mohly být, patrně zmizely s vymřením st. generace“ (Dotazník, č. 306, list 154). Vzhledem k okazionálnímu výskytu nebyly tyto relikty do mapování zahrnuty. 

• Území výhradních typů střídnic za staročeské tvrdé l (ł) podle dat z ČJA

Územní rozšíření výhradních typů střídnic bylo vygenerováno softwarem ProMAP. Výpočet byl proveden na základě predikce hodnot v lokalitách nezahrnutých do přímého výzkumu. Predikce vycházela z údajů o majoritních typech střídnic získaných z výzkumných venkovských lokalit ČJA. Aplikovaný algoritmus současně zohledňuje jak geografickou blízkost jednotlivých bodů, tak i váženou míru podobnosti jejich hláskových realizací.

Digitální zpracování vstupních dat poskytuje pouze aproximaci reálného jazykového stavu, z toho důvodu byl její výsledek v oblasti výskytu obalovaného l na jihovýchodní Moravě, pro kterou máme oproti slezskému areálu dostatečnou oporu v datech, manuálně korigován. Tato korekce proběhla na základě: 1) údajů ze starší odborné literatury (zejména Kolaja, 1934; týž, 1958; Svěrák, 1966; Chloupek, 1971; Dobrovolská, nedat.), 2) výsledků přímého současného výzkumu (k tomu viz níže), 3) současné percepce staršího stavu ze strany místních respondentů coby pamětníků. Díky tomu vznikla dosud nejpřesnější mapa rozšíření obalovaného l zobrazující předpokládaný stav jevu v 60. a 70. letech 20. století. Rozdíly v obou areálech, strojově generovaném a ručně korigovaném, viz obr. 7.

Do areálu s obalovaným l byly ručně přiřazeny tyto lokality: Bánov, Bílovice, Bystřice pod Lopeníkem, Dubňany, Hluk, Charvátská Nová Ves (část Břeclavi), Jarošov (část Uherského Hradiště), Kněžpole, Kozojídky, Kunovice, Ladná, Lipov, Louka, Mistřín (část Svatobořic-Mistřína), Nedachlebice, Petrov, Poštorná (část Břeclavi), Prušánky, Ratíškovice, Sudoměřice, Suchá Loz, Suchov, Topolná, Včelary (část Bílovic), Veselí nad Moravou, Vnorovy, Zarazice (část Veselí nad Moravou). Naopak z oblasti obalovaného l byly vyňaty ty lokality, pro něž daný jev nebyl v tradičním jádru dialektu nikdy potvrzen: Drslavice, Hradčovice, Lhotka (část Hradčovic), Strážnice, Veletiny. 

V ojedinělých případech bylo nutno pro 60. a 70. léta počítat se zánikem jevu, např. v obci Karlín na Hodonínsku bylo obalované l dříve sice zachyceno Kolajou (1934, s. 7, 22), ovšem podle Svěráka (1966, s. 8) již šlo o oblast s výskytem jediného l, a to středního. Obdobně Kolaja později aktualizoval stav v případě Svatobořic (dnes spojených s Mistřínem), v nichž bylo kdysi obalování součástí tradičního dialektu, avšak v době pozdějších Kolajových výzkumů již došlo k jeho útlumu (Kolaja, 1934, s. 7, 22; týž, 1958, s. 282; někdejší obalování tu potvrdil i Bystřina, 1924, s. 152). 

Výsledné areály jsou znázorněny plošnými znaky s barvami odpovídajícími výhradním typům střídnic ve výzkumných lokalitách.

• Výskyt obalovaného l (u̯) v současnosti

Terénní výzkum aktuálního stavu obalovaného l probíhal v roce 2023, částečně i v roce 2024, a to většinově v lokalitách s prokázanou existencí daného jevu ve starších zdrojích. Získaná data pocházejí z 67 obcí (nebo jejich částí) od celkem 226 mluvčích (k přípravě a realizaci výzkumu viz Šimečková a Temer, 2025). V rámci těchto obcí se obalované l podařilo zachytit v 79 % lokalit, z čehož lze odvodit jeho dosud pevné postavení jak v jihovýchodomoravském areálu, tak ve Slezsku, v němž bylo potvrzeno i rozšíření do oblastí s historickým tvrdým l, a to v návaznosti na tendence zjištěné již výzkumem v 60. a 70. letech (viz kapitola Územní rozšíření obalovaného l). Obalování bylo zdokumentováno též v obcích Spálov a Hodslavice na Novojičínsku. K oslabení nebo zániku jevu došlo naopak v některých obcích v okolí Břeclavi, dále na západním a severním Hodonínsku a částečně i na Uherskohradišťsku. Celkově však lze konstatovat dosud živé užívání jevu, a to i přes starší negativní prognózy předpokládající jeho zánik už kolem poloviny 20. století (Kolaja, 1958).

Výzkum probíhal metodou polořízeného rozhovoru doplněného dotazníkovým šetřením, přičemž při vyhodnocování ne/výskytu obalovaného l bylo přihlíženo primárně ke spontánním projevům. Je nutno upozornit, že výzkumníci pracovali s omezeným počtem mluvčích; je tudíž možné, že v některých lokalitách, v nichž obalování nebylo zjištěno, dosud existují jedinci daný jev používající (např. v Topolné na Uherskohradišťsku byl výzkumný tým upozorněn na poslední aktivně obalující mluvčí, avšak kvůli vysokému věku a zdravotnímu stavu již nebylo možné s ní pořídit nahrávku). Představený stav nadto nevypovídá o nářečním stavu celé obce; respondenti byli vybíráni účelově ze zástupců starších generací jakožto nositelů starší vrstvy místního dialektu. Vzhledem k současné globalizaci a k dalším faktorům vedoucím k nářeční nivelizaci žijí v místech stanoveného výskytu obalování i lidé, kteří jev uchovávají již jen v pasivní paměti, nebo ho ani nikdy neužívali. U mladších generací je pak obalování jevem řídkým; pouze mezi členy folklorních souborů a jinými nositeli folklorismu je u̯ udržováno více, částečně jde však o umělou konzervaci, případně o obnovu jevu s přerušenou kontinuitou.

O aktivním výskytu obalovaného l se lze přesvědčit na podkladu 36 výběrových audiozáznamů, které jsou součástí interaktivní webové mapy. Prostřednictvím nahrávek a k nim připojených přepisů lze sledovat různé výslovnostní realizace hlásky, též různou míru jejího zastoupení – v některých projevech je uplatňována s velkou pravidelností, v jiných je stav naopak rozkolísaný a obalované l je nahrazováno většinově l středním. 

Obr. 7: Rozdíly v jihovýchodomoravském areálu obalovaného l, který byl generován automaticky (vlevo) a korigován manuálně (vpravo). Podržte levé tlačítko myši na obrázku a táhněte jej doleva/doprava pro zobrazení rozdílů.