Labializované á

Dlouhé labializované á (v grafice ḁ́) je dvojího původu: jednak jde o střídnici za etymologické á (typ 1), jednak o pozdější vývojový stupeň staročeského ú (typ 2). V obou případech se uplatňuje v kořeni slova (např. pḁ́tek, šḁ́tek; lḁ́ka ‚louka‘, sḁ́set ‚soused‘), v koncovkách (/na/ střechḁ́ch, /on/ volḁ́; /s/ kozḁ́ ‚kozou‘, /oňi/ majḁ́ ‚mají‘) i v iniciální pozici (ḁ́uto; hḁ́roda ‚úroda‘, hḁ́ské ‚úzký‘ /v obou případech s protetickým h-/).

Tato diferenční hláska je lokalizována do oblasti jižních středomoravských dialektů s jádrem jižně od Brna, přičemž typ 1 zahrnuje ve svém území typ 2. Výslovnost ḁ́ lze popsat jako přechodný zvuk mezi vokálem á a ó, konkrétní realizace nabývá různého stupně zaokrouhlení (labializace). Arnošt Lamprecht předpokládal „slabou labializaci“ (1986, s. 119), zvukové záznamy, historické i současné, dokládají též značně uzavřenou výslovnost blížící se téměř k vokálu ó (resp. odpovídající ó̬). František Bartoš ve své monografii o moravských dialektech věnoval pozornost zejména prvnímu typu labializace (á > ḁ́; Bartoš, 1895, s. 37, 145, 159–160, 180, 199), k zápisu výsledné hlásky užíval znaku å. Jde prý o temný zvuk, který se tvoří při rychlém přechodu z á v ó (Bartoš, 1895, s. 7), na jiném místě je hláska popsána jako „poloviční zvuk mezi á a ó, více ke zvuku á se klonící“ (tamtéž, s. 37). V souvislosti s širším Brněnskem se pak dočteme, že „á vyslovuje se v některých osadách jako splynulé v jeden zvuk aó (å), v Líšni téměř jako ó“ (tamtéž, s. 159). Bartoš zmínil i labializaci druhého typu; píše, že monoftongizované ó „na Krumlovsku zní trochu ztemněné v å, znějíc mezi á a ó asi tak jako jinde šåtek, påtek a p.“ (tamtéž, s. 205). Podle Jaromíra Běliče (1972, s. 39) je ḁ́ (< á) mírně labializované á blížící se k ó. Toto zavřenější á na části území splynulo s otevřeněji vyslovovaným ó, čímž vznikla jediná hláska, a to ḁ́. 

Zaokrouhlenou artikulací obdobnou jako u o se prý vyznačovalo též krátké a, konkrétně v jižnějších částech středomoravských dialektů, zejména na Brněnsku. Bartoš (1895, s. 160) v souvislosti s Líšní uvedl doklad storé ‚starý‘, Bělič (1972, s. 39) týž jev ilustroval na slově chlebḁ. Totéž slovo použil Slavomír Utěšený (1960, s. 47) pro doložení labializace krátkého a na Jemnicku a Moravskobudějovicku, zaokrouhlená výslovnost je tu prý „nejnápadnější“ na konci slova. 

Existuje i jiný jev zahrnující labializaci krátkého a, a to přímo změna a (< á) > o v česko-polském smíšeném pruhu s přilehlým ostravickým úsekem (např. dobro krova ‚dobrá kráva‘; k této změně viz ČJA 5: „dobrá“), ta však byla patrně provedena v návaznosti na sousední polské dialekty..

Není známo, kdy došlo ke změně á > ḁ́ (typ 1), stejně tak nemáme bližší údaje o průběhu předpokládané změny ó > ḁ́ (typ 2). 

Druhý typ labializace byl – přihlédneme-li k tradičnímu pojetí vývoje dlouhého vokalismu – proveden až po sledu změn zahrnujících diftongizaci ú > ou a na ni navazující monoftongizaci ou > ó. V rámci tohoto komplexního procesu nacházíme dostatek dokladů pouze pro postižení chronologie diftongizace ú > ou, která byla započata na konci 14. století a završena na začátku 16. století (Porák, 1983, s. 68–69, 107). Diftongizace nebyla procesem synchronním ani prostorově rovnoměrným; vývoj postupoval jinak v poměrně úzkém jádru středočeské oblasti, ze kterého se dvojhláska šířila, a jinak ve zbytku Čech, na Moravě a ve Slezsku, jak zevrubně popsala Taťána Vykypělová (2006; o šíření náslovného ou- viz též Šimečková, 2015). Změna ú > ou se odehrávala paralelně s diftongizací ý (popř. í) > ej. Kromě obdobného časového rozmezí tyto dvě změny spojovaly ještě další dva společné rysy. Jedním byl vývoj obou diftongů z původního dlouhého vokálu přes specifický mezistupeň, druhým byl další vývoj obou diftongů zpět v (jiný) monoftong ve středomoravském prostoru. Postup změny ú v ou načrtl Lamprecht následovně: ú > u̮u > o̮u > ou, kdy u̮ je znakem pro otevřené u, znak o̮ pak zastupuje otevřené o (Lamprecht, 1986, s. 111). Toto o̮ prý bylo artikulováno „více vpředu a artikulačně (bylo) blízké a“ (tamtéž). O neurčitém charakteru první složky nově vzniklého diftongu, a to mezi a-ovým a o-ovým vokálem, svědčí starší způsob zápisu pomocí digrafu au (ojediněle též av, aw), který se držel až do roku 1849. Výslovnost psaného au coby ou je přitom přímo potvrzena již v gramatice z roku 1603 (Nudožerský, 1603, 2r). Diftong ou přešel ve středomoravských dialektech – s výjimkou oblasti týnecko-tištínské – v monoftong ó, který mohl být v některých částech vyslovován úžeji (ọ́), někde otevřeněji (ó̬). Monoftongizace musela nutně proběhnout po diftongizaci, tedy nejpozději v první polovině 16. století. Písemných pramenů, které by dataci upřesnily, není mnoho, např. František Matějek (1956, s. 53) uvádí jako doklady středomoravského ó záznamy z urbáře dominikánského kláštera Herburky v Brně (1527–1534), a to Toman Móčkovej, v Tróbště, z Tróbska, na doklady v některých mladších rukopisech upozornil Jaroslav Porák (1983, s. 70). Teprve po vzniku monoftongizovaného ó mohl být započat posun ó > ḁ́. 

Lze vyslovit domněnku, že vznik labializovaného á mohl být podpořen a-ovým zabarvením starší podoby diftongu, kterou Lamprecht označil jako o̮u; předpokládali bychom tak dvě paralelní změny, a to změnu ou > ó, na malém území též o̮u (resp. au) > ḁ́. Hypotézu však není možné prokázat, neboť nám nejsou známy dobové záznamy, které by ji podpořily. Otázka, zda je ḁ́ střídnicí za starší fázi diftongu, nebo oblastní inovací vzešlou z ó, tak zůstává otevřena (byť generační rozdíly v nosislavském dialektu v preferenci forem s ḁ́ a ó by mohly podporovat spíše druhou, tradičnější verzi; k postavení ḁ́ v Nosislavi viz kapitola Územní rozšíření dlouhého labializovaného á).

Zůstaneme-li u klasického výkladu, totiž že ḁ́ stojícímu na místě staročeského ú předcházelo ó, pak můžeme vznik této diferenční hlásky vysvětlit tlakem fonologického systému. Samotný vznik ḁ́ (< á) byl patrně způsoben obecnou, regionálně omezenou tendencí k zavřenosti a-ového vokálu (srov. existenci nejen dlouhého, ale i krátkého labializovaného a). Zásadní roli tu dozajista sehrál vliv Brna a jeho okolí; lze předpokládat, že právě odtud se ḁ́ šířilo (k existenci moravskoslezských center majících vliv na regionální hláskový vývoj ve starších fázích češtiny viz Marečková, 1957; táž, 1958). Čeština byla na Brněnsku v úzkém kontaktu s němčinou, v níž byl vokál á, v návaznosti na rakouská a bavorská nářečí, vyslovován s o-ovým zabarvením (Krčmová, 1993, s. 80). O této specifické výslovnosti svědčí ostatně přejímky, v nichž bylo německé á/a adaptováno jako ó/o (Krčmová, 1981, s. 44).

V soustavě dlouhých vokálů způsobil posun dříve středního vokálu směrem k ó koexistenci dvou zadních vokálů (ḁ́ a ó), což v některých lokalitách způsobilo jejich splynutí (ó > ḁ́). Tím došlo k rozlišení dvou areálů s výskytem labializovaného á:

1. oblast s tříčlenným systémem dlouhých samohlásek (ḁ́ – ó – é), 
2. oblast s dvoučlenným systémem dlouhých samohlásek (ḁ́ – é).

Navrženou relativní chronologii, kdy změna á > ḁ́ předcházela změně ó > ḁ́, částečně podporuje skutečnost, že oba vytyčené areály se sice překrývají, avšak podstatně širší rozsah mělo ḁ́ (< á), nikoliv ḁ́ (< ó), které tak lze potenciálně hodnotit jako mikrolokální inovaci. Novost jevu lze konstatovat pro některé konkrétní obce, např. v Blučině byl současným terénním výzkumem potvrzen výskyt ḁ́ (< ó), avšak Bartoš zde namísto něj evidoval široké dlouhé ó (pomocí znaku õ, kterému v současné dialektologické transkripci odpovídá ó̬): „ó má celkem zvuk normální, jenom v Blučině a odtud na jihovýchod vyslovuje se „plnõ hobõ“: motekõ, za našõ stodolõ“ (Bartoš, 1895, s. 164).

Krátký vokalismus se ve sledované části středomoravských dialektů vyznačoval značnou variabilitou – vedle a existovalo i ḁ, hláska e (< y, popř. i) se vyslovovala variabilně, od zavřenějších po otevřenější varianty (podrobněji Stupňánek a Vondráková, 2022b), a dokonce se někdy individuálně blížila k a nebo jeho variantě označované ve starší literatuře jako ä (k tomu viz Bartoš, 1895, s. 244; Lamprecht, 1986, s. 123), etymologické e mohlo být místy užší (ẹ), jinde otevřenější (e̬), stejně tak o (< u). Původně pravidelné soustavy v případě dlouhého i krátkého vokalismu však byly porůznu narušovány.

V 60. a 70. letech 20. století probíhal celoúzemní nářeční výzkum pro Český jazykový atlas (dále ČJA), a to dotazníkovou metodou. Z jednotlivých obcí byla získána unikátní data, která jsou dodnes uchována v Dotazníku pro výzkum českých nářečí (dále Dotazník), deponovaném v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Během terénních sběrů bylo labializované ḁ́ na místě staročeského ú zaznamenáno pouze ve třech lokalitách, a to v Jezeřanech (označovaných v Dotazníku v rámci sítě zkoumaných lokalit číslem 626), Ivani (629) a Nosislavi (628). Jezeřany jsou dnes sloučeny se sousedními Maršovicemi, pro které však bylo charakteristické ó, jak svědčí poznámka v jezeřanském dotazníku o výslovnosti místního jména Kounice: mi (řekneme) do Kḁ́ňic, voňi do Kóňic (Dotazník, č. 626, list 146). Výskyt ḁ́ v lokalitách 626 a 628 potvrzují mj. dobové nahrávky a k nim pořízené přepisy, které byly zveřejněny v Českých nářečních textech (1976, s. 187, 190–191), též v dodatkovém svazku ČJA (2011, s. 376–377). Ve světle těchto pramenů se však ukazuje, že byl tehdejší stav dosti rozkolísaný, vedle sebe koexistovaly dubletní formy s ḁ́ i ó, jak prokazuje i vyhodnocení dat čerpaných z Dotazníku, prezentovaná v námi předkládané mapě. V Nosislavi bylo užívání konkrétní střídnice podmíněno generačně; zatímco mladší mluvčí majoritně užívali ḁ́ (např. lḁ́ka ‚louka‘), u nejstarších obyvatel bylo preferováno ó (lóka; viz obr. 4). To by naznačovalo, že ḁ́ tu bylo novějšího původu. 

Areál daného diferenčního jevu je v ČJA prezentován na dotazníkové položce „soused“ (ČJA: „soused“). Labializované á (< ó) bylo rovněž zařazeno do map zachycujících pravidelné regionální obměny v rovině hláskosloví (tzv. PRO). Jde o mapu D (ČJA: PRO – mapa D; zde viz obr. 5), v níž je pomocí izoglosy D1a rozdělen areál s diftongy ej, ou oproti areálu s monoftongy é, ó (východně od izoglosy). V rámci druhého areálu jsou pak vyjmenovány konkrétní body, v nichž ó přechází v ḁ́. Kromě výše zmíněných lokalit (626, 628, 629) jsou tu jmenovány navíc Morašice (615), jde však patrně o omyl. V této obci bylo sice ḁ́ zaznamenáno, avšak pouze na místě původního á, nikoliv ó. To dokládají jak odpovědi na jednotlivé dotazníkové položky, z nichž vzešla i výše představená syntetická mapa, tak informace obsažené v Dotazníku v části B – Gramatické dodatky. Zde je uvedeno, že namísto diftongu ou se užívá ó mírně otevřenější než ve spisovném jazyce, tj. ó̬, a nikoliv ḁ́ (viz obr. 6).

Lze tušit, že ḁ́ (< ó) nebylo vázáno pouze na tři výše zmíněné obce. Zaznamenáno je třeba i v Horních Bojanovicích, nacházejících se 18 km od Nosislavi, z nichž mj. pochází laická zmínka o rozdílných slovesných formách mezi sousedními obcemi: „To co v Boleradicích kópijó a prodajó, ve Velkých Pavlovicích kúpijú a prodajú, ale v Horních Bojanovicích??? Nekúpijú ani neprodajó, ale kápijá a prodajá“ (Šiller, 2004, s. 32). Sledovaný jev je doložen i v obci Blučina, a to prostřednictvím přepsaných vyprávění místních rodáků. K tomu srov. editorskou poznámku: „Slova, která končí na „á“, se možná někomu nebudou zdát správně. Já ale cítím, že výslovnost je mezi á–ó. Tedy plucárek, hávratě, dědášek. Proto raději píši „á“, protože čisté „ó“ vyslovují spíše na Hané“ (Janovská, 2024, s. 147). 

U mladších mluvčích z Jezeřan a Nosislavi, kteří se zapojili do celoúzemního výzkumu v 60. a 70. letech, je evidováno též pronikání krátkého u do násloví, které se oproti jiným pozicím vyvíjelo poněkud odlišným způsobem (k tomu viz Porák, 1983, s. 107–119; Šimečková, 2022, s. 88–135), srov. doklady jako uplňek (vedle hḁ́plňek, hó̬plňek), umisl (vedle hḁ́misl/hḁ́mesl, homesl ‚úmysl‘), urok (vedle hḁ́rok). Přesto můžeme i tuto pozici označit za silně inklinující k uplatnění vokálu ḁ́. Je tak s podivem, že v Dotazníku jednotně uvedená forma hḁ́roda nebyla nijak reflektována u příslušné položky v ČJA (ČJA: „úroda“). Jiná situace nastala u položky „auto“; u ní je sice v prvním oddíle jmenována forma ḁ́to (ČJA: „auto“), z komentáře ani mapy se však čtenář nedozví, ve kterých lokalitách byla zapsána. V Dotazníku jsme ji evidovali pouze v bodě 626. Nalezena byla nadto forma ḁ́uto, v ČJA nezmíněná, a to v bodech 609, 626 a 629 (v posledně zmíněném s oslabenou výslovností u). Jde o formu užívanou vedle spisovné podoby auto, v lokalitě 609 též vedle óto, zachycené u starších informátorů.

U ḁ́ (< á) bylo v Dotazníku zjištěno širší rozšíření, kromě zmíněných obcí 626, 628 a 629 jsou to ještě: Boleradice (643), Chudčice (622), Morašice (615), Slatina (610; obec na Znojemsku, nikoliv část Brna), Šošůvka (633), Telnice (639), Zbraslav (621). V ČJA je ḁ́ (< á) prezentováno položkou „dobrá“, na výsledné mapě byl však výskyt jevu zúžen na obce tvořící kompaktní areál na Znojemsku a Židlochovicku (ČJA: „dobrá“). Vypuštěny byly jednak obce Chudčice a Zbraslav na Brněnsku, jednak Šošůvka na Blanensku. Důvodem bylo patrně nesoustavné užívání ḁ́ v těchto obcích, srov. poznámku o stavu v Šošůvce: „převažuje normální výslovnost a. Jen u 3 informátorů (nahodilých) zaznamenána tendence k zadnějšímu ḁ́: krḁ́tké, blḁ́zen. To však pro ves i okolí netypické“ (Dotazník, č. 633, list 146). Starší výskyt ḁ́ (< á) v oblasti však potvrzuje Bartošova zmínka o Petrovicích, obci vzdálené od Šošůvky necelých 5 km, v rámci popisu tišnovského nářečí: „á místy vyznívá v å: påtek, rebåch, fåň (fein). Petrovice“ (Bartoš, 1895, s. 180). 

V Dotazníku je otevřenosti či zavřenosti hlásky á věnována položka 2134 (v části B – Gramatické dodatky). Z informací plyne, že ḁ́ (< á) bylo v 60. a 70. letech rozšířeno též v dalších obcích, konkrétně jsou to: Bořitov (632), Habrůvka (637), Hlína (625), Rešice (609), dokonce i značně vzdálený Písařov (644). V těchto lokalitách však není ḁ́ zdaleka jevem systémovým, bylo prý zachyceno jen u některých mluvčích, nadto i u nich značně nedůsledně (jev je doložen doklady kozḁ́ch, pijḁ́k, podmḁ́slí, sochḁ́r, smradlḁ́k, trkḁ́, volḁ́ch). V Rešicích byl prý výskyt ḁ́ (< á) omezen na dva mluvčí, kteří nadto užívali na místě staršího é zvláštní hlásku ä́ (např. pä́sẹk ‚pejsek‘, sä́rẹčẹk ‚sýreček‘, vä́cẹ ‚vejce‘). Jde snad o obdobu zavřeněji a předněji vyslovovaného á (v grafice á̤) registrovaného na Domažlicku, Klatovsku a v lounsko-litoměřickém úseku (Bělič, 1972, s. 39; v těchto areálech lze předpokládat návaznost na německé dialekty, v nichž se krátké i dlouhé a vyslovovalo otevřeně, viz Beneš, 1998, s. 123). Místy prý rešičtí mluvčí realizovali šířeji i vokál ó, přičemž výsledná hláska zněla skoro stejně jako ḁ́ (< á). V Dotazníku se dále dočteme: „Není to však úplná shoda jako na Židlochovicku a není to také pro rešické nářečí typické. Jde jen o náběh k této shodě, patrně okraj rozšíření z jihovýchodu. Např. voňi vezḁ́ (lépe: vezó̥)“ (Dotazník, č. 609, list 146).

S oporou o Bartošovy záznamy (1895, s. 37, 145, 159–160, 199) lze zpřesnit starší rozšíření ḁ́ (< á), a to následovně: kromě dalších obcí na Znojemsku a Židlochovicku daná hláska zasahovala na konci 19. století také více na jihovýchodní Brněnsko, evidovány jsou rovněž dva separátní mikroareály ve východním středomoravském okrajovém úseku (jeden je tvořen obcí Brankovice a Kunkovice, druhý obcí Šelešovice a Popovice, dnes částí obce Rataje). Utěšený (1960, s. 46–47) nadto poukázal na výskyt ḁ́ (též ḁ) v jižní části česko-moravského přechodného pásu, labializace je tu prý nejnápadnější na konci slova a v době svého výzkumu ji zaznamenal mj. v Jemnici na Třebíčsku (tamtéž, s. 47). Bližší informace o rozšíření labializovaného á v českomoravských dialektech bohužel schází.

Pro zajímavost dodejme, že se tento specifický a nadmíru diferenční jev stal v některých obcích předmětem posměšků, srov. doklady sesbírané Bartošem (1895, s. 200): Marióna Zóděrova mó novó zóstěro; kópime si drót a bodem si hrót. Obdobně Otakar Bystřina (1924, s. 105) v souvislosti s obyvateli Tikovic, dnes osady spadající pod Ořechov v okrese Brno-venkov, zaznamenal posměšky: Fonka, jo sem béla na páti ho svotýho Jona, kápila sem ti vobrozek; Fonka, eště sróváš do kokoča? Bystřina tyto hříčky doprovodil kriticky vyznívajícím komentářem: „Tikovští mají načisto pokaženou řeč; na místo dlouhého á vyslovují krátké o; a na místo ou vyslovují dlouhé á“ (tamtéž). Je tu obsažena cenná poznámka o změně á > o (popř. ḁ) mimo česko-polský areál, jinde nezaznamenaná..

Tematický obsah syntetické mapy tvoří tři témata, digitální verze mapy obsahuje navíc vrstvu zvukových záznamů.

• Typy střídnic za staročeské ú ve výzkumných lokalitách ČJA

Typy jsou výsledkem syntézy střídnic za staročeské ú (ú, u, ou, ó, ó̬, ḁ́, reflexy nosovek) u 8 slov zkoumaných pomocí Dotazníku pro výzkum českých nářečí, a to u 6 položek pro vnitroslovnou pozici („kohout“ /v Dotazníku položka číslo 927/, „koupelna“ /180/, „pouť“ /2080/, „soudce“ /2008, popř. 2009/, „soused“ /74/, „vous“ /1623/) a u 2 položek pro koncovou pozici („husa 7.sg.“ /950/, „kočka 7.sg.“ /903/). Při výběru slov bylo přihlédnuto k jejich pravidelnému vývoji. Nezařazeny byly ty výrazy, v nichž původnímu ú předcházel konsonant l (např. louka, louže, žloutek; k vývoji skupiny lú viz mapa Obalované l), dále například slovo klobouk z důvodu nepravidelného krácení v jihozápadočeské oblasti (klobuk namísto předpokládaného klobouk, popř. klobúk), stejně tak byly z prostorové analýzy vyloučeny položky prezentující iniciální pozici, u níž vývoj probíhal odlišným způsobem. 

Typizací podle rozhodovacího stromu bylo vymezeno 6 typů s výhradním výskytem konkrétní střídnice (typ s výhradním uplatněním reflexů nosovek zjištěn nebyl) a 12 typů s převahou jedné hlásky a zároveň minoritním výskytem hlásky odlišného charakteru. Typy jsou vyjádřeny bodovými znaky v místech výskytu jednotlivých hlásek.

Z celkového počtu 420 výzkumných bodů se pouze u 7 % uplatnila dubletnost, ve zbylých 93 % lokalit byl zjištěn výhradní výskyt jedné hlásky. Vzhledem ke konzistentní povaze takto vydělených areálů, které jsou jen místy narušeny koexistencí dvou forem, lze vývoj staročeského ú, alespoň v případě zvolených položek, označit za nadmíru pravidelný. To potvrzuje i skutečnost, že nebyly prokázány žádné smíšené typy (3 a více hlásek v jedné lokalitě). 

Nejvíce prostoru zaujímá diftong ou, typický pro česká nářečí v užším smyslu a přechodová nářečí českomoravská, též pro nářečí s výskytem nadměrné diftongizace (např. rouže ‚růže‘, vous ‚vůz‘), tedy pro část nářečí dolských (v mapě reprezentovaných body 710, 713) a pro nářečí kelečská (704).

Středomoravský areál vyplňuje hláska ó, v centrální části přecházející v širší realizaci ó̬ (nedubletně pouze v bodech 647, 653, 657, 658, v ostatních bodech vedle ó). Jedině v lokalitách 626, 628 a 629 byl prokázán výskyt labializovaného á (ḁ́), které je nadto v bodech 628 a 629 minoritně provázeno hláskou ó (podrobně viz Územní rozšíření labializovaného á). 

Jihovýchodomoravská nářečí (s výjimkou dolského a kelečského regionu) si veskrze uchovala staročeský stav, tj. hlásku ú. Sekundárně, a to z velmi úzkého ó (ó̤), vzniklo ú také v týnecko-tištínském typu (v tzv. čuháckých nářečích; 669, 670, 671, 673); i v tomto případě mapa prokazuje částečné potlačování tohoto ú ve prospěch středomoravského vokálu ó. Ve slezských dialektech se staré ú zkrátilo, v česko-polském smíšeném pruhu stojí na jeho místě reflexy nosovek, představující přechod k polským dialektům (srov. různé realizace slova soudce zapsané v dotaznících jako: syndz’a 831, sůntca 832, sůundca 833, syͤndz’a 834).

Zcela okrajovou záležitostí je vokál ú (popř. u) na Chodsku, který se zde zřejmě dochoval z důvodu opožděné diftongizace ú > ou s řadou fonetických realizací, od silně zavřených po částečně diftongizované (ú, uu, o̤u, ọu; Voráč, 1976, s. 11–15). Čistě u-ová hláska byla jako minoritní dubleta k ou v dotaznících poznačena pouze v bodech 306 a 307 (např. kohut vedle kohout; nevídú ‚nevyjdou‘ vedle nevído̤u, nevídou), ovšem zavřenější forma diftongu (o̤u) je evidována též v bodech 303, 304, 306, 310, 311, 313. Mimo západočeský areál je o̤u doloženo ještě v bodě 520. Vzhledem ke skutečnosti, že o̤u je v této oblasti alofonem zavřeného ou, a nikoliv fonémem, nebyla tato data do syntézy promítnuta. Stejně tak nebyla vedena samostatně úzká výslovnost vokálu ó (srov. doklady jako sọ́ci /651, 661/, sọ́ce /663/, só̤ce /666/).

• Území výhradních typů střídnic za staročeské ú podle dat z ČJA

Územní rozšíření bylo vygenerováno z výhradních typů střídnic ve výzkumných lokalitách se zohledněním přírodních bariér, které omezovaly šíření zkoumaného jevu mezi výzkumnými lokalitami. Vypočtené polygony jsou znázorněny plošnými znaky s barvami odpovídajícími výhradním typům střídnic ve výzkumných lokalitách.

• Výskyt labializovaného á (ḁ́ < á, ó) v současnosti

Místa výskytu labializovaného á byla určena terénním šetřením, které se uskutečnilo v roce 2025. Jev byl sledován prostřednictvím polořízených rozhovorů, částečně doplněných percepčním výzkumem. Uplatněny byly přímé dotazy jak na aktivní užívání, tak na pasivní povědomí o výskytu daného hláskového rysu ve starším úzu nebo v nářečích okolních obcí. Z výsledků vyplynulo, že diferenční hláska ḁ́ dnes patří mezi výrazně ohrožené jazykové jevy; v živém úzu se podařila zachytit v 11 obcích, a to většinově v případech, kdy šlo o labializaci původního á, nikoli o splynutí se středomoravským ó (< ou < ú). Uplatňování hlásky je přitom již značně nesystematické, jak svědčí i zvukové ukázky, jimiž je mapa v digitální verzi doplněna.